ATELIÉR 10/2005, strana 5

VEČERNÍČEK S AKSAMITNÍKY

(Praha, Galerie Kavárna Obratník, 7. 3. – 1. 4. 2005)

V nevelkém suterénním prostoru smíchovské Kavárny Obratník se vedle jiných podnětných aktivit pořádají také výstavy. Jejich komorní rozsah je dán možnostmi jediné, ne příliš dobře osvětlené místnosti s barevným nátěrem stěn, sloužící zároveň jako příležitostná promítací síň. Jednoduše prostředí, které může vybízet k alternativním nebo jinak zajímavým nekomerčním projektům. Že takto Obratník ve své výstavní činnosti doposud fungoval, dosvědčují výsledky a výstupy jeho kurátorského vedení, které donedávna zastával malíř Vít Soukup. Na tento „dokončený“ program volně navazuje autorská výstava představitele mladé malířské generace Petra Kožíška (1972), absolventa pražské AVU (doc. V. Skrepl).
Autor zde představuje celkem 8 menších obrazů na papíře, z nichž 7 jsou nekonvenční podobizny. Název výstavy Večerníček s aksamitníky je odvozen od jediné práce, která se zbylému souboru vymyká. Jedná se sice také o podobiznu, ale pohádkové postavičky, navíc opatřenou atributem padajících květin. Večerníček má tradiční papírovou čepici, ale také atypické brýle, které sedí na obličeji bez jakýchkoliv, nebo jen velmi špatně čitelných, dalších rysů. Lze se jen dohadovat o tom, zda tu Kožíšek bilancuje s celkovým počtem těchto každodenních dětských minipříběhů uvedených znělkou, které doposud shlédl, a jejichž počet je za ta léta natolik vysoký, že kazí zrak. Mnohem spíše se jedná o jakousi paraverzi autoportrétu, kde autor sám se stává Večerníčkem, na což by mohly odkazovat právě brýle, které nosí. Jako by byl sám sobě divákem vlastního představení či aktérem parodicky posunutého sebezáznamu. Vše v improvizované malířské režii, sledující vytčený koncept.
Zbylých 7 podobizen má také východisko v autorově osobním životě. Jedná se o blízké, přátele a známé. Z této skupiny jedinců náhodně vybírá ty, které malířsky rekonstruuje. Nejedná se totiž ani o malířský přepis reality, ani o pouhou formální stylizaci předlohy. Kožíšek intuitivně zpracovává emoce a vzpomínky, které v něm příslušná tvář vyvolává. Pracuje v rychlém tempu. Uplatňuje na první pohled chtěnou výrazovou neobratnost popírající či oslabující autorský rukopis. O to více je schopen se nořit do formálních rejstříků a jejich prostřednictvím podchycovat nebo alespoň odrážet možnou psychologii zpodobňujících. Často používá přímé lití barvy na podklad či podmalbu. Nechává velký prostor výsledné náhodě, kterou ale má díky koncentraci neustále „pod kontrolou“. Vznikající obrazy jsou zvláštně neumělé, místy připomínají „dětsky naivní“ kresby. Jakoby právě v této rovině byla vedena spojnice mezi postavou Večerníčka a ostatními díly. Některé z podobizen mají zarážející názvy například Jako Jára, Jako Kreš ad. To autor vysvětluje tím, že malby sice vyjadřují identitu někoho blízkého, ale s jeho vlastní fyzickou podobou se mohou často rozcházet. A zase naopak, v rámci jedné tváře se tu například odehrávají průměty 2 až 3 různých lidí najednou. Výsledná podoba jedince je čistě intuitivní malířskou rekonstrukcí vlastní autorovy „představy o něm“. Představy, která vyplývá z formálního hledání a náhody.
Jediným nedostatkem prezentace je špatná adjustace vystavených prací. Papír nelze s dostatečným úspěchem dávat přímo bezprostředně na zeď. Bylo třeba tento spíše technický problém předem řešit, protože výsledný dojem není ideální a posouvá jinak zajímavou výstavu někam do nelichotivé kategorie „rychlovýstav“.

Petr Vaňous