REVUE ART, III/2005, strana 54 - 59 

rubrika Mladí - MALBA JAKO OTEVŘENÝ SYSTÉM

Petra Kožíška (1972), absolventa pražské Akademie výtvarných umění (Ateliér vizuální komunikace, doc. J. David; Malířská ateliér II, doc. V. Skrepl) /*1/, lze zařadit mezi výrazné osobnosti nejmladší české malby. Autor přistupuje k obrazu prostřednictvím konceptu, souběžně však zachovává živý malířský výraz svých výstupů stejně jako obsahové sdělení navázané na užité formy a tvarosloví. Pracuje s figurální stylizací, improvizací, zkratkou a citacemi. Ojediněle zapojuje do kontextu obrazu letristické prvky (text). Často experimentuje s formou obrazu skrze nekonveční malířské techniky a postupy, které zkoumá a zdokonaluje přímo na vznikajícím díle. Autorský odstup od vznikající malby zdůrazňuje neosobním malířským rukopisem – litím barvy na plochu, gesticky nanášenou barvou, rytím do povrchu, kalkulací s náhodou vznikajících tvarů, uvolněnou kresbou, minimální barevnou či kresebnou modelací apod. Už vlastním přístupem k malířskému médiu se přirozeně pohybuje mezi malbou figurativní a abstraktní, přičemž se obě tyto polohy vzájemně doplňují a místy překrývají. Spontánně vytváří obrazové tematické soubory a řady, jejichž vývoj je postižitelný zpětně až k prvotnímu východisku, které se odehrává zpravidla v oblasti vlastní autorovy zkušenosti. Mezi poslední kolektivní projekty, které Petra Kožíška autorsky zařadily do kontextu nejmladší české malby patří výstavy Jarní sklizeň (Praha, 2003), Obsese sběru (Jihlava, 2004) a Intercity: Berlin – Praha (Praha, 2004; Berlín, 2005).

Druhou širokou sérií obrazů jsou tzv. Jogíni (2002-03), kterými Kožíšek také diplomoval na AVU. Od tématu přírody, kde si vyzkoušel široký formální rejstřík, který práce s barvou umožňuje, se posunul k zobrazení lidské figury. Předcházející bezprostřednost spojená s krajinnými motivy tu však bylaVlastní malířskou tvorbu Petr Kožíšek intenzivně praktikuje a rozvíjí teprve od roku 2001 /*2/. Hlavním impulzem k tomuto počinu byla autorova cesta do prostorově a místně vzdálené Austrálie. Radikální změna prostředí a klimatu vedla k autorské koncentraci na pozorování a vnímání přírody, jejích projevů, proměn a dějů v jejím rámci. Otevření této citlivosti se promítlo do širokého obrazového souboru vytvářeného podle turistických fotografií. Motivicky je tu zachycena krajina a krajinné detaily, exotická fauna a flóra, ale také konkrétní navštívená místa – zátiší ze silnic, parkovišť, užitkové objekty apod. Obrazy jsou vytvářeny spontánně. Upřednostněna je uvolněnost gesta, bezprostřednost lité kresby, barevných skvrn a překrývání jednotlivých vrstev. Jakoby autor na ploše dekonstruoval kombinací snímků a emocí navštívenou krajinu, nebo alespoň obnažoval v podstatných rysech vlastní „paměť“ krajiny. Odhaluje její barevný a světelný rozměr stejně jako tvaroslovnou rozmanitost, pestrost a bohatost pro Evropana tak překvapující a oslňující. Od celkových krajinných horizontů postupuje k detailu, k jednotlivým přírodninám až na pomezí organické abstrakce, dané vždy jinou základní strukturou. nahrazena jednoznačným konceptem. Autor zde sáhl po konkrétní inspiraci. Předlohou pro cyklus se stala starší učebnice jógy s černobílými reprodukcemi cvičenců, demonstrujících jednotlivé cvičební a meditační úkony. Figura v příslušné poloze byla vyjmuta z kontextu publikace a aplikována na plochu obrazu. Sledován byl významový posun vznikající přenosem a zužitkováním předlohy. Obraz se kompozičně pročistil. Omezil se většinou na jednu figuru a neutrální pozadí. Navíc na figuru anonymní, vlastně na pouhý lidský prototyp, bez individuálních rysů, bez vložené psychologie. Spíše figura jako nositel obecně existenciálního rozměru lidství. S omezením a zjednodušením kompozice došlo také k celkovému stažení barevné škály na šedou, bílou a černou tonalitu s příležitostnými barevnými akcenty. Paralelně vzniklo v tomto období několik abstraktních děl odkazujících svou výstavbou a zvláštní barevnou ornamentikou na meditační rozměr jogínských kompozic./*3/

Od roku 2004 vytváří Kožíšek obrazový soubor různě velkých podobizen na plátno nebo papír. Oproti anonymním „jogínům“ jde většinou o konkrétní jedince s jasnými vazbami k autorovi. Jedná se o blízké, přátele a známé. Z této skupiny jedinců náhodně vybírá ty, které malířsky rekonstruuje. Nejedná se totiž ani o malířský přepis reality, ani o pouhou formální stylizaci předlohy. Kožíšek intuitivně zpracovává emoce a vzpomínky, které v něm příslušná tvář vyvolává. Pracuje v rychlém tempu. Uplatňuje na první pohled chtěnou výrazovou neobratnost popírající či oslabující autorský rukopis. O to více je schopen se nořit do formálních rejstříků a jejich prostřednictvím podchycovat nebo alespoň odrážet možnou psychologii zpodobňujících. Často používá přímé lití barvy na podklad či podmalbu. Nechává velký prostor výsledné náhodě, kterou ale má díky koncentraci neustále „pod kontrolou“. Vznikající obrazy jsou zvláštně neumělé, místy připomínají „dětsky naivní“ kresby. Malby sice vyjadřují identitu někoho blízkého, ale s jeho vlastní fyzickou podobou se mohou často rozcházet. A zase naopak, v rámci jedné tváře se tu například odehrávají průměty 2 až 3 různých lidí najednou. Výsledná podoba jedince je čistě intuitivní malířskou rekonstrukcí vlastní autorovy „představy o něm“. Představy, která vyplývá z formálního hledání a náhody. Výrazné jsou skupiny svatebních párů malované ve velikosti 1:1 a cyklus menších portrétních dvojic nazvaných volně „Očití svědkové“. Kožíšek se tu jakoby vrací od předchozí „meditace“ k „realitě“ a zároveň se projevuje jako tvůrce vlastní závazné malířské ikonografie. Vědomě omezuje svou malbu na zvolená kompoziční schémata a ta po nějakou dobu naplňuje. Vznikají tak ustálené obrazové typy vytvářející v barevných a typologických variantách celé série.

Jako kompenzaci k uvolněné emocionální malbě volí autor od roku 2004 jiný experimentální postup při vytváření obrazové plochy – lepení. Užívá lepicích pásek a samolepek různých druhů, včetně užitkových a komerčních, které aplikuje na povrch dřevěných desek z rozebraného panelákového sektorového nábytku. Důvody jsou dva. Jednak sám v dětství příležitostně polepoval nábytek, jednak nyní pracuje na modřanském sídlišti, kde má ateliér. Vznikají dvě řady výstupů. První je založena na abstraktním a nekorigovaném lepení jednotlivých částí na podklad, kde se tyto elementy formují v náhodné ornamenty. Druhá, exaktnější, naplňuje vytčený motiv. Tím bývá pták či jiné zvíře, které je na způsob mozaiky rekonstruováno v ploše.

Malba Petra Kožíška je charakteristická experimentováním v oblasti malířských technik a nevyzkoušených postupů. Rád, jak sám říká, hledá „neprobádané země“, „nalézá nové možnosti“, „něco, co by mohlo překvapit“. Dává přednost výrazově uvolněné kresbě. Přiznává nedůvěru ke školení v tomto směru. Raději volí alternativy pro uchování vlastního svobodného výrazu. Velký vzor zpětně spatřuje v dětství, ve víkendových návštěvách chalupy plné produktů kutilství, kde bylo vše uděláno „na koleně“. Malba pro Petra Kožíška znamená otisk paměti, v obecnějším rozměru pak možnost sebepoznání a sebeinterpretace.

Petr Vaňous

Poznámky:
/*1/ Přehled úplného vzdělání Petr Kožíška: 1993-98 KVV PF, Ústní nad Labem; 1996-97 VŠUP, Alternativní techniky, Praha (prof. A. Matasová); 1997-99 AVU, Ateliér Vizuální komunikace, Praha (doc. J. David); 2000-03 AVU, Malířský ateliér II, Praha (doc. V. Skrepl).
/*2/ Mezi experimenty předcházejícího období se malířskému konceptu nejvíce blíží série labyrintů lepených z barevných korkových desek a doplňovaných trojrozměrnými předměty z „kindervajíček“ z roku 2000. Cyklus imitoval jednoduché průkopnické digitální hry 2D z druhé poloviny 80. let 20. století, s kterými se autor v době svého dětství osobně, často a rád „identifikoval“.
/*3/ Jedna z hlav „jogínů“ byla zapojena do autorského videa (2001-03). Zde Kožíšek použil také výstřižky černobílých reprodukcí – cvičenkyň a plavkyň, které rozpohyboval jednoduchou animací a zasadil do zvláštního umělého rámce připomínajícího prostor mezi zátiším a teráriem.