text do katalogu k výstavě 

"INVARIANT" - Galerie České pojišťovny, Spálená 14, Praha 1

Invariant
Petr Kožíšek

Spektrum vizuálních médií se stále rozšiřuje jako důkaz nekonečnosti. Trvalost bere za své pod tlakem pomíjivosti. To není stížnost, ale fakt naší současnosti.

Nekonceptuální zobrazivou malbu přiřazujeme k něčemu trvalému. Není to její plus ani mínus. Je to vlastnost, která nás v nějakém momentu ukotví a umožní relativně zastavit čas. V případě obrazů Petra Kožíška jde o převedení osobních událostí do portrétní malby, tedy o ikonografickou hru starou tisíce let.

Paul Virilio tvrdí, že dvacáté století bylo charakteristické deregulací pohledu, nebylo stoletím obrazu, jak se říká, nýbrž stoletím optické iluze. Kožíškovy malby vrací náš pohled zpět ke skutečnému obrazu, který je naprosto srozumitelný a nezákeřný. Autor maluje své blízké v životních velikostech formou deníku, záznamů obyčejných událostí, zpracovává takto i fotografie z rodinného alba. Proč jsou takové zcela osobní poznámky důležité i pro jiné diváky? Z důvodů, které už se dnes nedají pojmenovat, aby nezněly banálně.
K pojmenovatelným patří rozhodně působivá gauguinovská malba se silnými konturami a volba monochromatického pozadí k výrazným barevným postavám s tmavší pletí. Zkrátka dobře rozeznatelný malířský rukopis.

Není znepokojivé, že se nám nedaří navázat s obrazy citový vztah, když jsou tak často prohlíženy, ptá se James Elkins ve své studii Proč lidé pláčou před obrazy. Jedním z důvodů je citový chlad, kterým jsme postiženi. Odstup, se kterým vnímáme proud každodenních událostí. Přítomnost vyprchává v pouhé vzpomínky, které zbývají po rychlých obrazech kyber světa.

Opačný pocit mám před obrazy Petra Kožíška, útěšných jako první sníh, který hraje roli v jednom z jeho cyklů. Podařilo se mu zachytit něco, co už nás nenávratně opustilo.
V jeho díle vidím nepřítomnost manipulace, přítomná je (jinak už vzácná) reálná informace. Nejde jen o vzpomínky.
To bude zřejmě Kožíškův invariant.

Lenka Lindaurová